Léto se rozhodlo, že ukáže co umí, a naše rodinka, vybavená dekou, svačinou a psem, vyrazila k vodě. Pěšinkou po břehu Sázavy jsme mířili k jezu. Náš vlkodav Arnoušek, tehdy ještě mladík, skotačil kolem nás, plašil kachny v houští a každou chvíli balancoval nad vodou, aby se napil. Vybíral si k tomu místa obzvlášť nepřístupná, vysoko nad hladinou, což se mu vymstilo. Zrovna když jsem mu chtěl vynadat, ať neblbne, že tam určitě žuchne, utrhl se s ním kus břehu a Arny s mohutným šplouchnutím zmizel pod hladinou. Naštěstí se znovu vynořil, prskal kolem sebe žabinec a tlapami tepal vodu. Vypadal jak kolesový parník, když najede na mělčinu.

„Neblbni a vylez,“ houknul jsem na něj. Arnoušek bagroval břeh, ale ven mu to nepomohlo. Popadl jsem ho za obojek a zatáhl. Arnoušek vydal zvuk škrceného brontosaura.

CELÝ PŘÍBĚH OD SKVĚLÉHO AUTORA MILANA RODA

NAJDETE V ČÍSLE 2

V PRODEJI DO 11. ZÁŘÍ!